EXKLUZIVNĚ! Vica Kerekes: Mám jen jeden život

Vica Kerekes (41) byla vždy považovaná za sexsymbol. Herečka s maďarskými kořeny však není jen krásnou tvářičkou. V otevřeném rozhovoru odkryla, jak moc přemýšlí o životě. Zavzpomínala na doby, kdy začínala s herectvím, a svěřila se s tím, proč se rozhodla, že už si nenechá od nikoho nic diktovat.

 

Působíte jako hodně přemýšlivý člověk. Rozebíráte si sama pro sebe každou roli, kterou dostanete?
Už ano. Samozřejmě že je to absolutně jiné, když člověk začíná a dokončí vysokou školu. V tu chvíli je rád za každou nabídku. V Čechách, na Slovensku ani v Maďarsku se na vysokých školách neučí filmové herectví, takže my herci si opravdu nemáme hraní ve filmu kde vyzkoušet. Je to úplně něco jiného a potřebuje to zcela jinou citlivost, proto jsme na začátku vděční za každou nabídku. U mě se to ale změnilo a teď je pro mě neskutečně důležité, co ta tvorba přináší lidem.

 

Jak to myslíte?

Častokrát jsem měla debaty se svými kolegy a opravdu mnohokrát dostala otázku: "Co si o sobě myslíš? Ty chceš určovat směr?" A já jsem odpověděla: "Ne. Nejde o to, že si myslím, že jsem něco víc a vím mnohem víc. Jde o to, že je pro mě kvalita mé práce neskutečně důležitá." Vždycky to tak nebylo, ale posledních pár let se snažím vybírat, do čeho půjdu. Jde o to, co si o tom myslím, protože já jsem také jen jedna maličká bytost na tomto světě a je důležité vědět, proč jsem tu, co chci a co si myslím o životě. Nechci, aby mé rozhodování určovaly finance nebo to, jestli budu, či nebudu chválená. Nechci se rozhodovat podle toho, jestli budu lidem na očích nebo jestli se o mně bude psát v bulváru. Uvědomila jsem si, že mám opravdu jen jeden život a musím ho žít naplno. Nechci se jen nechat unášet. Chci se nechat unášet v tvorbě, když mám správné lidi kolem sebe. Tehdy ano. Ale nechci se už nechat vláčet v tom směru, že dostanu nabídku a všechno vezmu.

 

Když jste se rozhodla, že se nebudete do určitých věcí nutit, ulevilo se vám?
Ano. Je to vždy o volbě. Já v to velmi věřím. Když člověk řekne, že něco chce a že to takhle cítí, je to správně. Vždy je to o rozhodnutí. Když se rozhodnu pro svého milovaného, nemůže se tam stát nic špatného, protože jsem se tak rozhodla. Rozhoduji se pro lidi, které chci mít kolem sebe, a rozhoduji se pro nějaké poselství. Je to velké slovo, ale asi mi rozumíte, co tím chci říct. To platí i v práci. Já se rozhoduji, čemu věřím a čemu absolutně nevěřím. Už se nechci bát toho, že člověka ohraničují peníze. Peníze byly, jsou a budou. Je důležité položit si otázku, kolik těch peněz vlastně chcete mít a co všechno si chcete v životě nahromadit. Když se uklidníte a přestanete se toho bát, teprve pak se začnou dít věci, které si přejete.

 

Říkáte, že jste takhle nesmýšlela vždy. Kdy se u vás změnil způsob myšlení?

Ono to ani není tak, že bych to takhle neměla vždy. Představte si, že přijdete do pro vás úplně neznámého prostoru. Skončíte školu a vlastně nevíte, že to je byznys. Je to showbyznys. Teď o tom mluvím se vší láskou k tomu, co dělám, ale v minulosti jsem strašně málokrát cítila, že to, co dělám, je umění. Já jsem spíše cítila to, že je to showbyznys. Bylo okolo toho vše, co k tomu patří. Vy do toho na začátku přijdete a absolutně netušíte, co to je, jak na to zareagovat, co to obnáší… Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit, tak jsem sledovala, co se kolem mě děje. Samozřejmě že jsem neustále všechno analyzovala. Analyzovala jsem ten prostor i samu sebe. Konečně jsem se potom odvážila říct, že chápu, že v tom showbyznysu jsou nějaká pravidla, ale já neumím existovat v něčem takovém, kde se cítím jako figurína a stále mi někdo říká, jak to je a jak to musí být. Neztratila jsem samu sebe, jen člověk přes sebe musí nechat projít ty pocity a vjemy, které má kolem sebe.

 

Setkala jste se i s tím, že se to někomu nelíbilo, když jste přestala skákat, jak kdo píská?

Ano. (smích) Ale zjistila jsem, že lidé od vás budou chtít to své, protože se možná ani nikdy nesetkali s tím, že by jim někdo řekl ne. Možná se nikdy nesetkali s tím, že by jim někdo řekl: "Ale já to chci jinak." To bych chtěla říct každému. Vy ani nevíte, jakou to má sílu, když řeknete: "Ano, vnímám to. Chápu tu prosbu, kterou na mě máš, ale já si myslím, že takto by to bylo nejlepší." Neříkám, že všechno musí být podle mě. Tak to není. Tvorba není o mně a o tom, že já to chci takhle. Jde o to, že pracujeme společně, takže musíme mít společnou cestu. Už je to ale tak, že mě nikdo nedokáže k něčemu nutit. V tom, co chceme, se musíme někde setkat. Chápu, co po mně někteří lidé chtějí, ale já jsem v tom úplně namočená se vším, co mám. Jsem v tom namočená se svou duší, srdcem i fyzickou schránkou. Tyto věci už mě tedy nerozčarují, jako tomu bylo na začátku.

 

Jste teď spokojená? V práci i osobním životě?

Jsem. Teď už nemám takový pocit, že bych neustále potřebovala něco dělat. I když v minulosti jsem to měla tak, že jsem sice pracovala, ale užívala jsem si i volno. Nikdy jsem nešla z jedné práce do druhé, ale teď v tomto směru cítím ještě větší svobodu. Mám totiž pocit, že nic neztratím, i kdyby se stalo, že třeba nebudu pár let nic dělat, co se týče herectví. V současné době mě zajímají i jiné věci v životě a zajímají mě mnohem víc, než tomu bylo předtím.