Munzarovou vydíral otec!

Herečka Barbora Munzarová (50) si s dcerou Annou Dvořákovou (20) v pubertě užila své. Sama však pubertu plnou vylomenin podle svých slov nezažila. Měla až příliš silné pouto k otci Luďku Munzarovi (†85). Kdy se jeho manipulaci vzepřela?

Zatímco během dospívání řada lidí vyzkoušela psychickou odolnost rodičů, Bára Munzarová byla pravým opakem. "Já to měla takové zvláštní. Mě chytla puberta až v Plzni po vysoké škole, kdy jsem vlastně poprvé odešla z domu, protože jsem studovala gymnázium v Radotíně. To znamená, že žádný internát neprobíhal, DAMU byla taky v Praze, takže všechno z domova. Já to dodneška nejsem schopná uchopit a pochopit, když se teď dívám na svoji dceru, která si jde naprosto bez skrupulí vlastní cestou. Měla jsem výjimečně pevné pouto se svým tátou a on na mě šel normálně citovým vydíráním. Žádné ‚máš zaracha!‘. Když se šlo třeba do kina, musela jsem jít od šesti, od osmi už to bylo pozdě, i po plnoletosti v osmnácti letech. A když film skončil a všichni jsme se ještě někde poflakovali, že si budeme ještě povídat, běžela jsem do budky a volala domů, jestli by vadilo, že bych teda nepřišla v devět, ale v půl desáté. Táta měl geniální větu, která na mě prostě fungovala. Řekl: ‚No, jak myslíš, ale já budu mít starost a nepůjdu spát, dokud nepřijdeš domů, a mám ráno ten dabing od sedmi, pak mám celý den zkoušku…‘ A já jsem prostě vždycky přišla," svěřila se Munzarová v éteru Českého rozhlasu.

Měla pocit, že nezapadá

I poslušná dcera však jednou řekne rodičům dost a rozhodne se tak, jak jí právě velí vlastní srdce a rozum. Bára se otci postavila až ve čtvrtém ročníku na DAMU po absolventském představení. "Hráli jsme Dostojevského Idiota, měli jsme půjčeného Hynka Čermáka z nižšího ročníku jako Rogožina. Tvrdě jsme dřeli, lidem se rozpadávaly vztahy, protože jsme měli takové to zapálení pro to umění - ve dne, v noci, odpoledne a večer. To už se nám teď nestane. Takže to bylo hustý. Bylo po premiéře, já jsem volala domů jako jediná a říkala: ‚Tati, my jdeme někam do Roxy klubu po premiéře, jde i pan vedoucí ročníku, současný ředitel Národního divadla, Jan Burian, jdeme všichni.‘ A táta řekl: ‚No, já nevím, ale ráno máš od osmi akrobacii.‘" Přesto se vzepřela a šla na večírek.

Tatínek ji hlídá

Po DAMU Munzarová získala angažmá v Plzni, kde se díky kolegům z divadla konečně odvázala. "Když ti plzeňští šakali jako Tonda Procházka, Pavel Pavlovský nebo Martin Stránský ze mě potřebovali vymlátit tu slušnou holčičku, tak se mě snažili totálně ožrat. Jednou se jim to povedlo a já jsem lehce nacamraná šla z klubu asi v jedenáct večer opět přes telefonní budku, to ještě nebyly mobily, to je ta věta, kterou moje dcera nesnáší, a říkala jsem: ‚Tatínku, promiň, že tě budím, ale já ti asi dělám ostudu.‘" Munzar se na druhé straně telefonu tak smál… "Takže si fakt nepamatuji, že bych měla nějaké ty pubertální revolty a i teď ho (tatínka, pozn. red.) furt cítím, takže jsem taková blbě slušně vychovaná," prozradila.

Dům vzhůru nohama

Během koronavirové pauzy si však texty neopakovala. Své myšlenky upřela jiným směrem. "Já mám nahozené montérky, protože Luděk Munzar, když měl zákaz od komunistů, stavěl barák, a měl dlouho zákaz, takže je velký, a manžel Trnavský ho teď rok rekonstruoval, tak je teď řada na mně a já už čtrnáct dní, a ještě mám tak týden před sebou, přenáším veškerou domácnost od textilu až po nádobí a podobně z patra do patra," podělila se Bára o svou nynější náplň volného času. Najde si však prostor i sama pro sebe. "Došla jsem si k tomu v období, které pro mě bylo velmi těžké. Byly to vlastně tři roky odchodu mého tatínka, když jsem se o něj, jako o velmi těžce nemocného, starala. Abych to nějak zvládala, našla jsem si takovou cestu, pouštění si speciální hudby. I s nějakým cvičením a tak dále. Nechci mluvit o meditacích a józe, to já jsem zase nohama na zemi a všeho s mírou, ale tohle je chvíle, kdy hudbu opravdu vnímám a kdy pomáhá," nechala se slyšet.