V zájmu dětí? Soudní rozhodnutí, která ničí vztahy

Střídavá péče je v České republice tématem, které vyvolává ostré debaty. Ačkoliv má být tento model formou rovného podílu obou rodičů na výchově, jeho aplikace často přináší více problémů než užitku. Zejména v konfliktních rodinných situacích bývá dopad na děti negativní. Střídavá péče je stále častější praxí. Jaké důsledky ale přináší, když soudy ignorují varovné signály konfliktů a psychického násilí?

Příkladem je nedávný případ, kdy soud nařídil střídavou péči u dvouletého chlapce, přestože odborníci varovali, že dítě má silnou vazbu na matku a odloučení by mohlo způsobit trauma. Soud naopak argumentoval rovným právem rodičů. Podle rodinné terapeutky chlapec po návratu od otce usedavě pláče, je úzkostný a při předávání je potřeba ho od matky odtrhnout. Dalším příkladem z poslední doby je soudní rozhodnutí o střídavé péči pro sedmiletou dívenku. Soud rozhodl  navzdory jasným důkazům o domácím násilí. Otec, který byl obžalován z fyzického napadení matky i dítěte, získal poloviční péči a matka musí každý týden odevzdávat dceru člověku, kterého se ona i dítě bojí.

Zavedení střídavé péče do legislativy v roce 1998 mělo za cíl podpořit rovnoprávnost rodičů. Praxe však ukazuje, že automatické rozhodování o střídavé péči nebere ohled zejména na věk dětí, jejich citové vazby a specifické potřeby. Případy, kdy je tento model aplikován u kojenců nebo malých dětí, zpochybňují jeho smysl a upozorňují na nutnost změny přístupu. Střídavá péče je totiž často nařizována i v situacích, kdy rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, nebo jeden z rodičů trpí psychickými problémy či bojuje se závislostí. Takové prostředí je pro dítě nejen stresující, ale může vážně poškodit jeho další vývoj.

Aby střídavá péče prospívala dětem, je důležité aby soudy braly v úvahu nejen jejich stupeň zralosti a emocionální vazby, ale i psychický stav obou rodičů. Stále častěji se objevují případy, kdy jeden z bývalých partnerů vykazuje například známky poruchy osobnosti, závislosti na alkoholu či manipulativního chování, a přesto mu soud přizná střídavou péči. Výjimkou nejsou ani případy, kdy je střídavá péče schválena, přestože otec nikdy zájem o dítě neprojevil a péči o něj převzal až během soudního sporu. Takové příběhy ukazují, že je při posuzování každého případu zapotřebí citlivější a individuální přístup, a zároveň upozorňují na nutnost hlubší reformy celého systému.

Systém sociálně-právní ochrany dětí je přetížený a nemá kapacitu se těmito komplikovanými případy dostatečně zabývat. Problém spočívá také v nedostatku odborné intervence. Rozhodování o střídavé péči musí respektovat především potřeby dítěte, nikoliv jen formální rovnost mezi rodiči. To vyžaduje nejen znalost práva, ale také hlubší pochopení psychologických a rodinných aspektů. Je nezbytné, aby se soudní systém přestal formálně řídit paušálními pravidly a začal respektovat individuální potřeby každého dítěte. Jedině tak lze zajistit, že rozhodování bude skutečně v nejlepším zájmu těch nejzranitelnějších - dětí.


Běžně dochází k tomu, že do střídavé péče jsou svěřovány:

• dnes již i kojené děti do 3 let věku, kdy střídavá péče vede k nežádoucímu ukončení kojení,
• děti ve věku do 4 let, kdy praxe střídavé péče představuje přímé psychické poškození dítěte v podobě narušení primární vztahové vazby,
• děti, u nichž jeden z rodičů vykazuje znaky narušené osobnosti, takže takový rodič není vhodný vychovatel,
• děti, které byly svědkem domácího násilí mezi rodiči nebo byly dokonce samy obětmi domácího násilí.

Nezbytné kroky ke změně současné praxe:

• Zohledňovat věk dítěte při rozhodování o formě péče. Symetrická střídavá péče není vhodná do 4 let věku dítěte. Primární vztahová vazba je biologicky podmíněná a ani soudy toto nemohou změnit. Pozn.: primární pečovatel nemusí být vždy matka
• Vyjmout z těchto problematických kauz OSPOD, jehož pracovnice nemají při nejlepší vůli čas ani kompetence být v těchto sporech nápomocny, nebo vyškolit okruh specialistů na vysoce konfliktní spory. Pozn: tento směr samy pracovnice OSPOD (muži tam téměř nepracují) oceňují.
• Změnit procesní praxi pro vedení opatrovnických sporů, kdy dnes soudy naprosto odmítají genezi příběhů rozpadlých rodin, jež jsou klíčové, pro rozhodování "v nejlepším zájmu dítěte”.
• Zavést možnost dovolání, tedy i rozhodování Nejvyššího soudu, který by sjednocoval judikaturu v opatrovnických sporech. Momentálně není v opatrovnických kauzách dovolání možné a jediná obrana proti rozhodnutí odvolacího soudu je pouze cestou ústavní stížnosti.
• Zvážit větší podíl advokátů, včetně advokátů dítěte na řízeních. Dnes sebelepší advokát, který bere dítě jako klienta, nemá od systému žádný kredit, byť zná kauzu minimálně o pár měsíců déle než soud a může sledovat její genezi. Soudy zavrhnou názory zastupujícího advokáta na věc automaticky jako procesní strategii, což je v případě kvalitního právního zastoupení zcela liché. Soud dnes nemusí dítěti ustanovit jako opatrovníka OSPOD.
• Nepostupovat ve vysoce konfliktních sporech cestou mediace či rodinné terapie, nedovozovat závěry z nedostatečné komunikace rodičů (někdy agresivnější rodič zahrnuje druhého rodiče šikanózními požadavky a ten se pochopitelně brání omezením kontaktu).
• Znalecké posudky psychologů v opatrovnických soudech nemají jasná pravidla, pouze doporučení. Důležitou systémovou změnou je vypracování postupu znaleckého zkoumání vychovatelů v opatrovnických soudech.
• Edukace soudů a advokátů, aby byli schopni adekvátně (s ohledem na práva a zájmy dětí) rozumět dětské psychologii, výchově a zároveň též dospělé psychopatologii, včetně dynamiky vysoce konfliktních sporů.

Autor: Josef Pojsl (publicista)