Chorobná závislost Jaroslava Čejky

Kdo by neznal naprosto geniálně ztvárněnou slepici v podání mima Jaroslava Čejky. K tomu můžeme v jeho provedení přidat ještě Charlieho Chaplina či Tinu Turner.

Čas je spravedlivý a všem měří stejně, a tak i slavný komik oslavil 22. července 86. narozeniny. Bohužel nejsou zrovna veselé. Jaroslavův zdravotní stav není příliš dobrý, prodělal mozkovou příhodu, trpí Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou a nyní je plně odkázaný na pomoc druhých.

Není žádným tajemstvím, že Čejka žil se svojí maminkou Marií až do její smrti. Ti dva byli na sobě velice citově závislí a nikdy nepřipadalo v úvahu, aby si někdo z nich přivedl někoho domů nebo si s někým něco začal.

"Žárlila na mě, chtěla mě chránit. Když jsem někam odešel, musel jsem jí říct, kam jdu a kdy se vrátím. Nejraději  by byla, kdybych s ní byl pořád jenom doma. Mně to nevadilo. Chtěl jsem jí dopřát hezký život. S tatínkem, který byl dost vznětlivý člověk, to neměla lehké. Maminka byla skvělá bytost a elegantní dáma. Za války se ji snažili svádět němečtí důstojníci. Už tehdy jsme spolu byli domluveni, že když se jich chtěla zbavit, měl jsem za úkol co nejvíc křičet a v tu chvíli jí dali pokoj. Díky tomu jsem vlastně hrál divadlo už odmalička."

Ač si byli s maminkou opravdu velice blízcí, vzhledem k tomu, že ona byla poměrně dost konzervativní,  nikdy se jí nesvěřil s tím, že se mu líbí muži. Bál se její reakce a nechtěl ji zklamat.

O maminku se láskyplně staral až do její smrti. I díky Jaroslavově péči se paní Čejková dožila 104 let. Po její smrti se slavnému mimovi zhroutil svět. V tu chvíli si uvědomil, že nemá pro koho žít, a špatná psychika se projevila i na jeho fyzickém zdraví.

V rychlém sledu následovala operace kolena, po které se dříve ohebný klaun pohyboval pouze s pomocí chodítka, pak přišla mrtvice, Parkinsonova a nakonec Alzheimerova choroba. Posledních 11 let žije herec v domově pro seniory a bez pomoci zdravotního personálu se již neobejde.

Jedním z mála, který chodí Čejku navštěvovat, je jeho kamarád Ondřej Bašus. " Ze začátku, když jsem ho navštěvoval, tak byl ještě jakžtakž dobrej, že jsme si mohli i popovídat. Vyvezl jsem ho ven a zašli jsme si vedle do hospody na pivo. Pak to začalo být složitější. Byly dny, kdy nevnímal vůbec, v tom lepším případě jsme se dorozumívali tak, že alespoň mrkal okem. Teď už nevnímá, neví o světě, nevydá ani slůvko. Celý den jenom prospí. Ale apetit má neuvěřitelný. Cokoliv mu člověk dá, to s chutí zdlábne."