Daniela Špinar: Jako by mi zase bylo patnáct

Úspěšná divadelní režisérka se narodila v mužském těle, ale předminulý rok se veřejně prohlásila ženou. Nyní prochází tranzicí a prožívá nejšťastnější období v životě. I proto, že z vysoké pozice v Národním divadle odešla na volnou nohu.

Scházíme se v kavárně Nové scény Národního divadla, tedy na místě, kde Daniela Špinar ještě nedávno trávila spoustu času.  Sedm let působila jako umělecká ředitelka činohry přední české divadelní scény, tehdy ještě oficiálně jako muž. Když loni z vedení Národního divadla odcházela, řada lidí si klepala na čelo, jak může dobrovolně opouštět prestižní pozici, která je pro většinu divadelníků poslední metou kariéry. Jí ale nevyhovovaly zkostnatělé struktury divadelního managementu: "Jsem ráda, že jsem z tohoto kariérismu utekla a uvědomila si včas, co je pro mě důležité," přiznává.

Tím nejdůležitějším pro ni bylo nalezení vlastní identity. Ještě chvíli před svým odchodem z Národního divadla se oficiálně prohlásila ženou a započala proces tranzice, tedy změny pohlaví. Toto náročné období psychických i fyzických změn, které většina společnosti tabuizuje a považuje jej spíše za tragické, však naopak vnímá velmi radostně - konečně se cítí sama sebou: "Jsem šťastná, že jsem konečně zbourala zeď, za kterou jsem celý život žila," vypráví. Hormonální změny, kterými Daniela právě prochází, jí vlily do života novou radost: "Teď si konečně užívám svoje tělo, nestydím se za něj a otevírám se i sexuálně. Cítím se, jako by mi bylo zase patnáct, prožívám znovu pubertu!"

Tu první prožila dnes třiačtyřicetiletá trans žena v rodině adventistů sedmého dne. Oba její dědové byli v této církvi funkcionáři a sama Daniela Špinar do ní do svých osmnácti let pravidelně docházela. Tehdy prožívala také svůj první coming out jakožto gay. Bylo to v době, kdy nastupovala na herectví na pražské DAMU, které absolvovala v roce 2004 rolí Tima ve hře Marka Ravenhilla Polaroidy. Navázala pak studiem režie činoherního divadla na téže škole, kterou v roce 2008 zakončila vlastní dramatizací Dostojevského Bratrů Karamazových v Divadle Disk.

Do řady zpracování divadelních her, které Daniela Špinar režírovala - ať už šlo o klasické, nebo moderní kusy, opery, nebo činohry -, vtělila osvětu ohledně LGBTQ témat. V tom ostatně pokračuje dodnes, i když už ne pod hlavičkou Národního divadla v Praze, kde ale ještě dobíhá několik titulů, které pro něj během svého působení připravila. Aktuálně je tam ještě možné zajít na její zpracování Shakespearových her Mnoho povyku pro nic a Sen čarovné noci, Hrubínovy Krásky a zvířete, Bernhardova Oběda u Wittgensteina nebo Pýchy a předsudku Jane Austinové. Vedle Národního divadla spolupracovala Daniela Špinar i s řadou dalších divadelních scén, například Klicperovým divadlem v Hradci Králové, Národním divadlem Brno, Městským divadlem Kladno, Švandovým divadlem v Praze nebo Divadlem Petra Bezruče v Ostravě. Poprvé o ní bylo více slyšet díky hře Vojcek, kterou v roce 2009 zpracovala pro Divadlo na Vinohradech.

Posledních pár měsíců trávila Daniela Špinar v Olomouci, kde v Moravském divadle zkoušela vlastní zpracování opery Modrovousův hrad. Premiéru měla 17. února. Je to inscenace napsaná pro jednu ženu a jednoho muže a pojednává o dialogu maskulinity a femininity. "Je to o muži, který si do svého hradu pustí ženu, která mu pomalu otevře jeho zamčených sedm komnat, jež jsou střeženým tajemstvím. Můj výklad je takový, že když muž přijme ženskou stránku ve svém životě, konečně nabyde celku," vysvětluje režisérka pojetí tématu, které koneckonců rezonuje nejen jejím dílem, ale také soukromým životem.

Není to první opera, kterou Daniela Špinar zpracovala. Na kontě má například také Brittenova Billyho Budda nebo Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Obě byly specifické tím, že v nich hráli jen muži. Netradiční je také její pojetí Rusalky, kterou hraje komorní scéna Vila Štvanice. Pohádková bytost v ní prochází tranzicí v člověka, ale jde tu především o téma coming outu a změny pohlaví - o něm tu ostatně diváci před začátkem samotné hry mohou diskutovat s lidmi, kteří si tímto procesem sami prošli. Další hra, kterou Daniela Špinar připravuje, naopak vypráví o tom, jak tragicky to může dopadnout, když člověk svou identitu potlačuje, dusí ji v sobě a coming out neproběhne. Bude vyprávět o divadelním režisérovi Petru Léblovi, jehož sebevražda v roce 1999 otřásla celou českou kulturní scénou. Premiéru by měla mít v půlce dubna v pražském Vzletu.