Helena Fibingerová neumí prohrávat

O sportovních úspěších mistryně světa ve vrhu koulí Heleny Fibingerové (72) toho bylo již řečeno a napsáno mnoho. Jedna z nejlepších atletek historie se nyní VIP SVĚTU svěřila, jak vypadá její život po skončení kariéry profesionální sportovkyně, co všechno obnáší její podnikání a co jí dodává motivaci a žene ji kupředu.

Před začátkem rozhovoru jste se mi svěřila, že obdivujete podnikatele a moderátora Jaromíra Soukupa. Odkud se znáte?

Ano! Když byl Soukup malý, jezdil na sportovní soustředění do Jablonce nad Nisou. On už byl tehdy velmi noblesní a slušný. Dělal atletiku - desetiboj. Byl ve skupině Martina Kunce, který měl velmi dobrou skupinu vrhačů a desetibojařů. Pamatuji si, že jsem těm klukům párkrát radila, jak to mají správně dělat. Mým životem prošla velká řada lidí a kolikrát mám velký problém si na ty lidi vzpomenout. Pan Soukup mi ale utkvěl v paměti a na něj si pamatuji velmi dobře. Obdivuji na něm spoustu věcí. Jeho satira má noblesu, není sprostá. Velice ráda se dívám na jeho pořady. Na něm je roztomilé, že i když mu někdo napíše nebo vzkáže něco sprostého, on to podá takovým způsobem, že okamžitě odsoudíte toho člověka, který ho uráží. Pan Soukup prostě ví, co dělá, a umí to.

Máte za sebou sportovní kariéru plnou neuvěřitelných úspěchů. Nyní se věnujete podnikání a pokračujete ve službě české atletice. Musíte být opravdu velmi cílevědomá…

Dá se to tak říct. Využila jsem některé návyky ze života, který jsem vedla. Tréninky, soustředění, závody… Mám tu devízu a tu výhodu, že to, co jsem se naučila od svého trenéra, a i ty chyby, jichž jsem se během přípravy někdy dopustila, teď aplikuji na někoho jiného. Je to pokračování toho života, který jsem vedla. Já trenéry velmi uznávám. Máme jich tu málo a nejsou dostatečně ohodnocení.

Nepřemýšlela jste někdy nad tím, že se po ukončení sportovní kariéry stanete trenérkou?

To jsem nechtěla. Jednou mi jeden zámožný známý řekl: "Ty jsi taková životaschopná." (smích) Já si třeba pobrečím… Když se ale rozbrečím, už přemýšlím, co bych mohla udělat pro to, abych ten problém vyřešila a nakonec byla úspěšná.

Není divu, že s takovou náturou jste se stala mistryní světa a dosáhla řady dalších úspěchů.

Miluji úspěch a neumím prohrávat. K tomu se pokorně přiznávám. Buďte rozumnější. Když náhodou prohraji, trpím jako zvíře. Ono to totiž neplatí jen ve sportu, ale i v podnikání. I v této oblasti se musíte pořád o něco snažit. Od prvního jednání k podpisu smlouvy a jejímu plnění je nesmírně daleko. Říká se, že slibem vás nikdo nezarmoutí, a je to tak. Takže já musím pořád za něco bojovat i jako podnikatelka.

Všimla jsem si, že na náramku máte vedle jiných přívěsků i malou kočičku. Máte ráda kočky?

Moc. Já jsem vášnivá kočkařka. Miluji zvířata. Měla jsem i psa, se kterým jsme prožili nádherných čtrnáct let. Já jsem totiž taková, že nenechám zvíře utratit. Do poslední chvíle jsem mu dávala pít z flaštičky. Když umřel, bylo to tak strašné, že jsem si řekla, že už v životě žádného pejska nechci. Moc jsem ho milovala. To jsou taková kouzla a tajemství života. Nevím, jak pes pozná, že jedu pracovat do pekárny, a jak pozná, že jedu do Prahy. Přísahám, že on to vždy poznal. Já to mám tak, že od úterý do pátku žiji v Praze. Když jsem byla pryč, platila jsem mu hlídání. A dodnes to nechápu. Když jsem začala nosit tašky, Ron začal strašně naříkat a plakat. Když tedy potom umřel, velice špatně jsem to snášela a už pejska nechtěla. Bez zvířátek ale nevydržím, takže si ke mně za čas našly cestu kočičky. S nimi jsem si ale také užila své.

Povídejte. Co se stalo?

Víte, jak se říká, že lidé úspěch neodpouštějí? Je to pravda. Já jsem měla třeba kočičku a ta se vždy ztratila. Pak mi ji někdo mrtvou hodil přes plot. Pak jsem měla kočičku, která byla u nás v pekárně, a té zase někdo vystřelil oko. To bylo opravdu strašné. Dohromady mám dvanáct kočiček a všechny je nesmírně miluji. Naší vedoucí v pekárně jsem ale řekla, ať napíše na dveře, že už žádnou další nebereme. U nás to funguje tak, že kočky jsou venku. Už jsou ale tak vycvičené, že když zavolám, běží jako pejsci domů. Takže třeba já se ráno s nimi krčím na posteli a ony už chtějí jít ve čtyři ráno ven. Pak se vrátí v šest, protože už chtějí nažrat. Chvíli si pospí a pak jdou zase ven. Nicméně nejpozději v devět večer všechny běží domů. Mám je moc ráda a je to takové mé potěšení. Musím ale říct, že na sebe trochu žárlí a občas po sobě vzájemně vyjedou. Je s nimi legrace. (smích)

Nemohu si nevšimnout, že máte pořád perfektní postavu. Udržujete se nějak?

Je mi dvaasedmdesát let. Když mám ráno volno, vstanu a uběhnu deset kilometrů. Musím říct, že jsem na sebe v tomto směru pyšná. Občas mě tedy trochu zamrzelo, když jsem si o sobě někde přečetla komentáře lidí na internetu, kteří tam psali, že vypadám jako babochlap a podobné nesmysly. Pak mi ale můj dobrý přítel a kolega Libor Varhaník řekl: "Nečti to! Ty jsi úspěšná. Nemusíš nikomu nic dokazovat, takže to vůbec nesleduj!" A měl pravdu. Na mé postavě mi pořád záleží. Když si potřebuji vyčistit hlavu, běžím a klidně uběhnu i dvanáct kilometrů. Na druhý den ráno sice hledám, čeho se chytím, abych mohla vstát z postele, ale stojí to za to! (smích)

To je ale úžasné, že takhle pořád sportujete.

Já vám něco poradím. Až nebudete chtít stárnout, musíte se hodně hýbat. Musíte hodně pracovat a pořád se musíte něco nového učit. Domluvím se francouzsky a dobře se domluvím německy. Nicméně dál chodím na hodiny angličtiny. Ta pandemie byla pro mě něco strašného. Já jsem totiž takový neklidný tvor. A také moc ráda cestuji. Během pandemie se ale moc cestovat nemohlo, takže jsem jen občas vyjela do Paříže na nějaké jednání. Miluji například Izrael. Když mi bylo totiž dvacet, byla jsem překvapením mnichovské olympiády. Tehdy se tam ale odehrálo strašné neštěstí, když vedle v domě postříleli izraelské sportovce. Já mám Židy velice ráda. Mám ráda Izrael a jsem nábožensky založená. Ráda říkám, že žádné lázně na světě vám nedají to, co vám dá Mrtvé moře. Do Izraele si zajeďte, tam se vám bude líbit. Já už navíc moc nedávám ty dlouhé lety. Maximum jsou pro mě Emiráty. Letět někam dvanáct třináct hodin, to už není pro mě. Pak se z toho dostávám celý měsíc. Každý by si měl být vědom svých možností a hranic. Izrael jsem si však opravdu zamilovala. Akorát mě trápí, že když jsme se tak nějak vyhrabali z té šílené covidové doby, propukla válka na Ukrajině. Bojím se, co bude dál.

To se teď bojí asi každý z nás.

Je to pravda. Já se jen modlím, aby ta válka skončila. Je to opravdu strašné, co se tam děje. Na druhou stranu musím říct, že jsem na naši zemi pyšná, a to hned v několika směrech. Nedávno jsem přijela do Plzně, kterou jsem projela tisíckrát. Teprve před časem jsem si ale uvědomila, jaké je to krásné město a jak předběhlo dobu. Mají tam krásné široké ulice, vše je tak úžasně sofistikované. Myslím si, že my Češi jsme urazili obrovský kus cesty. Teď se to ukázalo i v souvislosti s tím, co se děje na Ukrajině. Ukazuje se, že nejsme tak prohnilí. My jsme jen občas zlí sami na sebe. Když se ale jedná o to, vyhrnout si rukávy a pomoct někomu jinému, komu se děje křivda, v tom jsme docela dobří. Bohužel si ale myslím, že za to šíleně zaplatíme.

Souhlasím s vámi. Je to těžké pro všechny.

Máte pravdu. Já tu situaci na Ukrajině snáším opravdu strašně těžce. Přesto se ale nemohu hroutit a musím mít čistou hlavu a pracovat. Lidé, kteří mě znají, by vám potvrdili, že jsem ten typ člověka, jenž se ubíjí prací. Je to tak, že několik dní v týdnu trávím v Praze, kde připravuji různé akce v rámci Českého atletického svazu. Prakticky pořád musím shánět nějaké peníze tím, že prodávám práva svazu. V dnešní době je to ale velmi těžké. Snažím se ale bojovat. Musím však říct, že jsem velice vděčná všem našim partnerům, bez kterých by to nebylo možné. Jedním z našich partnerů je například Česká spořitelna. Všech si jich opravdu moc vážím. Do toho se samozřejmě starám o naši pekárnu, kde pracuje dvacet pět lidí a pořád mi dva lidé chybějí. U nás v pekárně se totiž pracuje na tři směny a chodí se do práce již v neděli, takže se pracuje šest dní v týdnu. A ačkoli dobře platíme, sehnat v dnešní době šikovné a spolehlivé lidi je prostě občas problém. Musím říct, že kdybych se mohla vrátit v čase, už bych pekárnu nechtěla. Na druhou stranu se toho neumím vzdát.

Kde vlastně vznikl nápad založit si pekárnu?

Založil ji můj zesnulý manžel Jaroslav Šmíd, který kdysi býval mým trenérem. Když si před zhruba pětadvaceti lety všichni společníci v té euforii mysleli, že na tom podnikání zbohatnou, najednou zjistili, že to není tak jednoduché, a odešli. Manžel v tom tedy zůstal sám. I když jsem měla závazky v české atletice, vstoupila jsem do toho a začala mu pomáhat. Někdy je to náročné… Ale víte, co je zajímavé? Že my máme kšeft, ale já nemám lidi.

To je asi ta lepší varianta, ne?

To je ta lepší varianta. Naštěstí tam mám paní Lenku Štěpánovou, kterou mám hrozně moc ráda a jíž vděčím za spoustu věcí. Má na starosti například finance v pekárně. Pak tam mám skvělou vedoucí Markétu, kdy musím říct, že je tam zaplaťpánbůh po letech někdo, kdo opravdu funguje jako hodinky. Mám kolem sebe samé skvělé lidi. Musím také říct, že si myslím, že je potřeba, aby ty výrobky byly kvalitní. My to opravdu nešidíme a děláme maximum pro to, aby naši zákazníci byli spokojeni. Máme například velmi dobré obyčejné rohlíky. Občas si říkám, že bych měla větší klid, kdybych s tím vším sekla. Jak už jsem ale zmiňovala, neumím prohrávat. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale domnívám se, že tak trochu vyčnívám z toho stereotypu lidí, kteří jsou stejně staří jako já. Já ale opravdu nedokážu sedět v klidu a nic nedělat.

Co vás ve vaší práci žene kupředu?

Pravda je, že pořád prahnu po úspěchu. Mně když se něco podaří, poznáte to na tisíce kilometrů daleko, protože zářím jako lampion. Je zajímavé, že jsem se tohoto pocitu nedokázala za celý svůj život nabažit. Kdyby moji pekárnu někdy zavřeli, brala bych to jako velikou prohru. Také cítím jako svou povinnost postarat se dobře o své zaměstnance. Nikdy v životě se mi nestalo, že bych lidem nedala výplaty nebo že bych jim třeba řekla, že je dostanou později. Občas se to ale na mě všechno sype. Nedávno jsem měla třeba úplně příšerný týden. Na peci se pokazil hořák. To máte za sto tisíc. Pokazil se počítač. To máte za dvacet tisíc. Pokazila se balička. To máte za pětapadesát tisíc. To vše se stalo v jednom týdnu. Vím, že bych si klidně mohla peníze půjčit, ale to je podle mě hodně ošemetné. Mám to tak, že kdo neplatí svoje dluhy, toho považuji za zloděje. V dnešní době je to ale těžké. Vše se šíleně zdražuje. Než jste za mnou přišla na rozhovor, dostala jsem zprávu, o kolik se bude zdražovat elektřina. Musím říct, že mi to vehnalo slzy do očí.

Jste nyní spokojená se svým životem?

Ano, jsem. Hodně lidí třeba v minulosti komentovalo, že nemám děti, a dost mě za to kritizovalo. Já jsem ten život ale neproflákala. Mám úžasné neteře, o které jsem se starala. Když mohu, pomohu a mám čisté svědomí. Svůj život jsem ale zasvětila své práci a kariéře a rozhodně toho nelituji. Úspěch je něco, co je pro mě nesmírně důležité a stále mě to žene kupředu.