Janečková otevřeně o psychoterapii a podpoře gayů a leseb

Moderátorka Ester Janečková (49) ve velmi otevřeném rozhovoru pro VIP SVĚT promluvila o nepříjemných psychických problémech, jež ji nějakou dobu trápily. Prozradila i to, jak se s nimi dokázala vypořádat a co vše musela ve svém životě změnit, aby jí bylo zase lépe.

Ester, nelze si nevšimnout, že podporujete několik nadací. Je pro vás důležité pomáhat ostatním lidem?

Myslím si, že to je skoro povinnost, když je člověk nějakým způsobem vidět a je populární. Popularitu jsem využila k tomu, abych se propojila s kompetentními lidmi a mohla pomáhat. Nejvíc mého prostoru a energie zabírá on-line poradna S barvou ven, která je určená pro dospívající gaye a lesby. To jsem spoluzaložila i na základě toho, že můj synovec Filip spáchal sebevraždu právě kvůli tomu, že někteří lidé ve společnosti nedokázali přijmout jeho homosexualitu.

Myslíte si, že se v poslední době zlepšilo vnímání gayů a lesbiček?

Určitě se zlepšilo, respektive stále přibývá lidí, kteří jsou otevření, a myslím si, že v tom je velká naděje nové generace, jež nemá úplně předsudky, jako má moje generace nebo generace starší. Zároveň si myslím, že v tom je ještě plno práce, je třeba toho spoustu udělat. Myslím, že tomu hodně pomáhá sdílet příběhy. Když sdílíte svůj příběh, mohou přes něj ostatní více pochopit, co se vám dělo. Stejně důležité je i zveřejnění toho, co daný člověk prožívá. Takhle mi přijde úžasný medializovaný příběh Michala a Davida Vaníčkových, kteří na sociálních sítích vystupují jako Dva tátové. Myslím, že to je přesně prostředek, jenž může pomoct překonat předsudky.

Co je ve vaší práci největší odměnou?

Pro mě je v rámci projektu S barvou ven hrozně důležité poslání, že bojujeme proti nenávisti a předsudkům, které mohou spoustě lidem ublížit. Myslím si, že kdyby v době, kdy můj synovec Filip prožíval to, co ho nakonec dohnalo k sebevraždě, už fungovala poradna S barvou ven, mohlo ho to zachránit.

Je hezké, že o této problematice mluvíte velmi otevřeně. Sama jste nedávno prozradila, že i vás trápily psychické problémy. Chtěla jste tím lidem, kteří prožívají to samé, ukázat, že v tom nejsou sami?

Ono je to hodně složité. Když je člověk známý, je také dost zranitelný. Cokoli totiž řeknu do médií, už to žije takovým vlastním životem a předává se to dál a dál. Zároveň si myslím, že je důležité ukázat i takové věci. Člověk, který je známý a na první pohled vypadá, že je spokojený a úspěšný, může v soukromí prožívat psychické těžkosti. Spoustě lidem to podle mě pomůže. Zjistí totiž, že v tom nejsou sami. Dá jim to tu důvěru, že to zvládnou. To si myslím, že je dobré v léčení.

Kdy vám ty nepříjemné úzkostné stavy začaly?

Po smrti maminky v době covidu.  Zároveň jsem dokončovala studium psychoterapie, což byl vlastně paradox. Ačkoli jsem sama přečetla dost o tom, co jsou to úzkosti a jak se s nimi žije, a mluvila jsem s lidmi, kteří to mívají, teprve až ve chvíli, kdy jsem sama tohle prožívala, jsem zjistila, jak těžké to je a jak těžko se s tím bojuje. Chtěla bych povzbudit všechny, kteří se s něčím takovým potýkají. Řešitelné to je. Zrovna dneska jsem myslela na to, jak mi je dobře, jak mám v sobě uvnitř klid. Pomohly mi psychoterapie, je třeba o tom mluvit. Omezila jsem práci a ono to opravdu chce čas.

Vy jste se vždy považovala za ženu, která musí všechno zvládnout. Neprojevily se ty úzkosti právě proto, že jste na sebe vyvíjela velký tlak?

Dlouhodobý stres v tom určitě hrál roli. Navíc být populární a na očích veřejnosti je hrozně vyčerpávající. Musela jsem si uvědomit, že nemusím být na všechno sama. Musela jsem dovolit svému muži, aby o mě pečoval. Dovolila jsem si být křehká a zranitelná, což jsem někde uvnitř vždycky byla. Měla jsem pocit, že musím být hrdina a všechno zvládnout. Myslím, že je dobré být na sebe laskavá a uvědomit si, že se člověk nemusí rozkrájet, že to není projev slabosti.

A podařilo se vám to?

Podle mě ano. Myslím si, že to je na velmi dobré cestě. Někdy se nějaký malý záchvěv úzkosti a nejistoty zase projeví, ale mám tu zkušenost, že je dobré se toho neděsit, jako tomu bylo předtím, ale trochu si s tím laškovat. Možná té úzkosti ukázat, že jsem silnější než ona.

Jak to máte teď s prací? Daří se vám?

Já jsem měla práci pořád - i během covidu. Moderovala jsem Poštu pro tebe, takže se mě to pracovně nedotklo. Za to jsem opravdu vděčná, protože mám spoustu známých a kamarádů, kteří zažívali těžké chvíle. Já mám práci stále a mám z ní radost.