Jméno pro její postavu se našlo na hřbitově

I když od natáčení Nemocnice na kraji města letos uplyne neuvěřitelných 45 let, Elišce Balzerové (72) už doktorku Alžbětu Čeňkovou nikdo nikdy neodpáře. Ze začátku to herečce vadilo, teď už je s tím smířená.

Není to příliš známé, ale seriálové jméno postavy, již ztvárnila Eliška Balzerová, vzniklo na velmi netradičním místě, a to na hřbitově. "Tehdy jméno Alžběta bylo neobvyklé, zeptala jsem se ho, jak na něj přišel. Prý po hřbitovech rád hledal zajímavá spojení jmen. Alžbětu našel na jednom z náhrobků. Od té doby je to znovu populární jméno," prozradila herečka se smíchem. Ten ji neopouštěl ani v době, kdy coby ortopedka Čeňková chodívala na pečlivě zrežírované schůze Socialistického svazu mládeže. "To holt bylo takové nutné zlo, pan Dietl tam musel napsat takovéto špeky, aby to vůbec prošlo, protože jinak ten seriál byl velmi apolitický. My jsme tam zastávali to nutné zlo, naše buňka svazácká. Nedalo se nic dělat," krčila rameny.

Fenomén doby

Nemocnice na kraji města byl nejpopulárnější seriál své doby. Eliška pro to má vysvětlení. "Bylo to zajímavé téma, protože v té době nebylo moc nemocničních seriálů, jako tomu je dnes. Tehdy to ještě nikdo neznal a lidi hrozně zajímalo, jak to vypadá z té druhé strany. Jak doktoři žijí, jaké mají lásky, rodiny, rozvody, milenky nebo jestli jsou alkoholici.

Veřejnost to strašně zajímalo, protože to jsou taky lidé, i když my v nich vidíme bohy. Já přijdu do nemocnice a doktor je pro mě pánbůh. On mi něco uřízne a říkám si: 'Jé, opravil mě!' " prozradila Balzerová s humorem sobě vlastním. "To téma bylo úplně nové, tehdy nebyly seriály jako Ordinace v růžové zahradě. Dietl s tím začal a začal to proto, že se ho to osobně týkalo. On totiž tu zkušenost s totální endoprotézou, která tehdy taky byla ještě v plenkách, doktoři ty klouby teprve vyvíjeli v Poldi Kladno, zažil, protože měl operaci kyčle.

Proto chtěl, abychom my herci jezdili do mostecké nemocnice na výzvědy, podívat se, jak to tam chodí, protože Dietl ty doktory, kteří tam byli, v seriálu popsal. Pan Dietl do scénáře přenesl osobní zážitek, proto byl tak silný," myslí si.

Pletli si ji s lékařkou

Eliška i její kolegové se stali slavnými doslova přes noc. "My jsme si neuvědomovali, že to bude mít takový ohlas. Druhý den mě zastavovali lidé a ptali se, jak to dopadne. 'Vezme si ji? Bude s ní mít dítě?' Jednou se od Miloše Kopeckého dokonce chtěli nechat i vyšetřit. Před vinohradským divadlem na něj čekala paní, fešanda, a začala mu říkat, že ji bolí nad kolenem, a ukazovala mu to. On se na to podíval a řekl: 'Uříznout!' " smála se Eliška s tím, že také zažila něco podobného. "Dovezla jsem svoji maminku do nemocnice, taky na totální endoprotézu, a pan primář říkal: 'Paní kolegyně, proč si to neuděláte sama? Proč s tím jdete za mnou?' " Ovšem málokdo ví, že Balzerová u operací opravdu asistovala. "Když jsme se učili ty operace, pan primář tehdy řekl: 'Pojďte si k tomu stolu stoupnout. Já vás těžko naučím, co to je, držet háky, já vás těžko naučím stát šest hodin u operačního stolu a být soustředěný na jedno místo, abyste tu operaci udělali dobře.' A tak nás tam postavil. Takže my, kteří jsme hráli doktory, jsme museli být ráno na vizitě, v pět ráno jsme jezdili do Mostu, hned umýt se a na sál, prožít s nimi operace. Potom jsme sakra dobře věděli, proč se jim tak klepou ruce, protože když držíte háky, musíte držet sval pořádně od sebe, aby na to operatér viděl. Je to pořádná fuška."

Zašila ránu

"Taky mi jednou pan primář říkal: 'Paní kolegyně, teď si tu ránu sešijete.' Ptala jsem se, jak je ten člověk starý, a bylo mi řečeno, že mladý kluk, že to přežije. Tak jsem tedy poctivě šila. Jeden steh, druhý steh… A on říkal: 'Jéžišmarjá, ta mu to vyšívá!' Oni udělají čtyři pět stehů, to pak udělá takové hubičky. Jenže já udělala dvanáct štychů! Byla jsem tak zpocená, ale tak šťastná, protože jeden šev byl stejný jako ten druhý, prostě jsem to uháčkovala. Pak asi za čtyři dny jsem zase byla na vizitě a pan primář říká: 'Tady máme mladého muže, to je pěkně srostlá rána.' Významně se na mě podíval. A já na to: 'Jé! To je moje!' Mně ho totiž bylo líto. Říkala jsem si: mladý kluk, bude chtít do plavek, tehdy se nosily dost vykrojené, a tak jsem si dala záležet…," přiznala svůj nevšední zážitek.