Kramár má strach z lékařů!

"Jsem líný, ale nikdy jsem na tu lenost neměl moc času," přiznává s úsměvem slovenský herec Maroš Kramár, který už od dětství vyrůstal na divadelních prknech a celý život šel z jedné role do druhé. Dnes si rád užívá odpočinku ve svém domě u jezera, a jak říká, čeká na výzvu k tanci...

Jak vzpomínáte na své rodiče a dětství v divadelním prostředí?

Můj táta Ján Kramár hrál prince i krále v různých divadelních pohádkách na Nové scéně. Hrály se každou neděli v deset ráno a ve dvě odpoledne, takže jsem tatínka v neděli neměl doma, ale rád jsem za ním do divadla chodil a všechny pohádky jsem uměl zpaměti. Když mi bylo sedm, už jsem i já v jedné z nich účinkoval - hrál jsem v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. On je ráno dítě, na oběd muž a večer stařec. A já byl právě ten ranní Vševěd. Také můj děda Ján Klimo, maminčin tatínek, byl herec a režisér. Učil i na škole a připravoval mě na konzervatoř. Do života mi dal hrozně moc.

Co jste podědil po svých rodičích kromě hereckých genů?

Doufám, že nějaký talent. A po tatínkovi takovou rozvážnost, pomalé rozhodování. A snad i pohodovou a přátelskou povahu. Mám rád hodné lidi, kteří si nezávidí a přejí jeden druhému.

Chtěl jste být někdy něčím jiným než hercem? Dokážete si představit, že byste v dnešní době dělal jiné povolání?

Tím, že jsem odmalička hrál v divadle, televizi i ve filmech, nikdy jsem o ničem jiném nepřemýšlel. Už od dětství to přirozeně vyplynulo. A protože jsem měl vždycky hodně práce, nebyl jsem nucen zamýšlet se nad tím, že bych dělal něco jiného.

Když jste začínal jako dítě, zažil jste vůbec někdy trému?

Mám ji spíš při moderování, ale při hraní divadla trémou netrpím. Spíš je tam obava, jestli si ještě pamatuju texty. Když jsem byl mladší, měl jsem větší trauma, jestli to vyjde, nebo ne. Dnes už si říkám, že se z toho nějak vykroutím, pokud text vypadne.

Stalo se vám někdy, že jste text zapomněl?

Stane se to, proto je ve velkých divadlech nápověda. Je ale pravda, že já už patnáct let dělám v soukromých produkcích, kde nápověda není, takže se spoléháme jeden na druhého. Když se to stane u komedie, tolik to nevadí. Diváci se naopak těší z toho, že zažijí něco, co v představení normálně není. Horší je to u vážné hry, kde musíte hrát naplno. Mám například své bytové divadlo a pořádám divadelní večírky ve svém staromládeneckém bytě, kam si zvu diváky jako své hosty. Vejde se tam okolo třiceti lidí a hrajeme tam krásnou filozofickou hru Tajomné variácie, na mých webových stránkách se o ní dá dočíst více informací. A tam nejde žertovat nebo zapomenout text. Já ale říkám, že když se herec dobře připravuje na zkouškách a ví, o čem hraje, pak i když vypadne text, dokáže ho nahradit jinými slovy.

Kde se zrodila myšlenka vytvořit bytové divadlo s netradičním představením?

Byla to tehdy náhoda. Mám byt v Bratislavě, který jsem pronajímal. Když ale přijel ukrajinský režisér Valentin Kozmenko-Delinde, který mě na tuto hru upozornil, měl jsem byt právě volný a ubytoval ho tam. Původně jsme představení chtěli hrát klasicky v divadle, ale jak jsme to tam četli a připravovali, napadlo nás, že bychom jej mohli vlastně hrát přímo v tom bytě. Zkusili jsme to a zjistili, že je to super. Premiéra byla v roce 2014 a dnes za sebou máme přes 280 repríz. Přijíždějí lidé ze všech koutů České i Slovenské republiky. Vlastně se mi tím splnil sen. Už patnáct let jsem na volné noze a v podstatě stále jezdím na zájezdy. A když hraju bytové divadlo, hosté přijíždějí za mnou do Bratislavy, a zatímco oni pak mají cestu před sebou, já už jsem doma.

Co máte na své práci nejraději?

Skvělá je ta různorodost! Vždycky přichází nová výzva, noví lidé, jiné téma, prostředí, střídá se komedie a tragédie, jednou hrajete pro dvacet lidí, pak zase pro sedm stovek. Dokonce i pro čtrnáct tisíc diváků jsem hrál! Jeden den se koná představení v Praze, další den zase v Košicích. I když se přiznám, že to cestování mě už zmáhá. Skvělé je, že se také setkávám se spoustou zajímavých lidí, dostávám se k různým výzvám. V Zázracích přírody jsem si třeba vyzkoušel adrenalinové sporty, které bych se svojí povahou nikdy nedělal, protože mám rád klid a pohodu.

Často kvůli práci cestujete mezi Bratislavou a Prahou. Měl jste nějakou životní etapu, kdy jste v České republice žil? A uvažoval jste nad tím, že tu zakotvíte natrvalo?

Žil jsem pět let v Brně. Čtyři roky jsem tam byl na konzervatoři a rok jsem pak působil jako člen činohry brněnského Mahenova divadla. Potom jsem se ale vrátil zpátky na Slovensko, čtyři roky jsem byl v Nitře, odešel do Slovenského národního divadla a dva roky jsem také strávil na vojenské službě. Když jsem byl v Brně, rozhodoval jsem se, jestli v Čechách zůstanu, ale nakonec nelituji, že jsem se vrátil. Rád jezdím do Čech, mám tam spoustu kamarádů a vlastně se pořád cítím jako Čechoslovák. Teď jsem se přestěhoval k jezeru, jsem u vody a je mi tady dobře.

Jak na zmíněná studia v Brně vzpomínáte?

To byly nejkrásnější roky, protože jsem byl mladý, zdravý, toužící po poznání... Byly tam první lásky a naneštěstí také první cigareta - tu poslední jsem típnul až po 35 letech a jsem na to pyšný. Studia v Brně byla krásná, člověk tehdy poznával život a svět. A jak zpívá pan Mládek: Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď. (smích)

Máte nějakou oblíbenou zemi, kam se rád vracíte, když nepočítáme Českou republiku?

Cestoval jsem hodně a rád, hlavně když už nás komunisté nedrželi v kleci. Projel jsem kus světa a vždycky jsem měl přísloví: Všude dobře, tak co doma. Ale dnes se vracím k tomu původnímu: Všude dobře, doma nejlíp. Líbilo se mi v Thajsku, ve Vietnamu, v Americe... Je toho hodně, dnes už jsem ale trošku líný a přemísťování mě rozčiluje. Navíc jsou s covidem spojené komplikace na letišti, čekání, nevíte, jestli letadlo poletí, nebo nepoletí. I řízení auta mě kdysi bavilo, ale dnes je to ježdění do Prahy hrozné. Dálnici stále opravují, hlavně v létě jsou to strašné galeje. Kromě omezení je to také nuda a stereotyp. Ale aspoň jsem ten čas využíval k tomu, že jsem si nahrál texty na diktafon a směrem do Prahy se učil české texty, zatímco směrem do Bratislavy zase ty slovenské.

Při dlouhém řízení je jistě důležité dobře vidět. Je pravda, že jste podstoupil operaci očí, abyste se zbavil brýlí?

Je to pravda. Já jsem asi do 45 let viděl všechno perfektně, ani do dálky jsem neměl problém. Pak ale někdo přišel, abych se mu podepsal, a já zjistil, že začínám špatně vidět. Pár let jsem s tím bojoval. Nosil jsem brýle na dálku, pak na čtení, potom bifokální, do toho přišlo léto a já potřeboval i sluneční. Už jsem s sebou tahal asi troje nebo čtvery brýle, a když jsem je zapomněl, ani jsem si nemohl v restauraci objednat jídlo, neviděl jsem na menu. To už jsem si říkal, že je to špatné. Omezoval mě počet brýlí, které jsem musel nosit, začalo mi to dělat problémy také na jevišti. Pamatuji si, když jsem například dělal Miss České republiky, měli jsme tam jako moderátoři kartičky, kde bylo hrozně moc čtení, navíc ještě čtecí kamera. A já jsem si tehdy říkal, že to s těmi brýlemi nezvládnu, tak jsem šel narychlo k očnímu a nechal jsem si dát čočky. Jenže jsem je neuměl aplikovat, proto mi je nandala kolegyně. Udělala to ale obráceně a mě celé vysílání řezalo oko.

Co bylo tedy tím impulzem, že jste se rozhodl se dioptrií zbavit?

Bolelo mě rameno, proto jsem šel k lékaři a v nemocnici jsem uviděl, že tam tehdy přes celé první patro sídlí oční klinika NeoVize. Už jsem slyšel o tom, že se dají oči operovat, tak jsem si říkal, že když jdu kolem, zastavím se tam a zeptám se. Natrefil jsem na pana primáře Radovana Piovarčiho a on se ptal, co tam dělám. Říkám mu, že nosím pořád nějaké brýle, střídám je, je to nepohodlné a otravuje mě to i v dabingu. A on mi vysvětlil, že jsou dvě možnosti - buď se za pomoci laseru uvnitř rohovky odseparuje tenká vrstva tkáně a tím se odstraní dioptrie, anebo že se dá do oka umělá nitrooční čočka. Po týdnu jsem tedy šel na vyšetření a doporučili mi metodu zvanou Prelex, při které mi vymění čočku a nebudu už brýle potřebovat. Operace trvala 15-20 minut a je to skvělá věc. Dneska v pohodě přečtu bez brýlí i úplně mrňavá písmenka a nemám žádné problémy. Jen mě trochu mrzí, že tehdy byly k dispozici jen bifokální čočky, zlepšující vidění na blízko a na dálku, takže když pracuji na počítači, musím se k němu trošku nahnout. Dneska už jsou i trifokální, které jsou ještě lepší - zlepšují vidění i na střední vzdálenost, třeba právě u toho počítače.

Prý se bojíte lékařů. Co se vám tedy honilo hlavou, když jste ležel na operačním sále?

Vtipné bylo, jak jsme si u toho s panem primářem povídali. Dají vám svorku na oko, nakapou vám znecitlivující kapky do očí, zakryjí obličej a najednou se všechno ztratí. Vidíte jenom světýlko. Pan primář mi nejprve vysvětloval: ‚Teď udělám tohle, budu vytahovat čočku.‘ A já říkám: ‚Já nechci vědět, že mi vysáváte čočku, radši si pojďte povídat o něčem příjemnějším, třeba o jídle,  dovolené, o ženách... Zkrátka o něčem hezkém!" (smích)

Dobré vidění se hodí i u různých koníčků. Prozradíte, čemu se věnujete, když nehrajete?

Můj koníček je koníček! Mám živého, čtyřnohého. Navíc bydlím u vody, takže se mým koníčkem staly vodní sporty. Koupil jsem si katamarán, mám tady paddleboard. Máme také okolo louky, takže se tam společně s mým psem procházíme.

Máte teď nějaké plány?

Žádné plány nemám, uvidím, co přijde. My herci jsme jako tanečnice, které čekají na výzvu k tanci. Teď tedy spíše sedím na židli a čekám, ale na druhou stranu nuda je skvělá, protože když se člověk nudí, vymýšlí, co by dělal. Takže možná zase vymyslím něco zajímavého, třeba jako to moje bytové divadlo.