Polívka si žije jako ve snu!

Svoji práci herce považuje Vladimír Polívka (32) za sen. Jako syn z herecké rodiny v divadle vyrostl, ale záře reflektorů, které mířily na jeho rodiče, mu od dětství nebyla příjemná. Po studiu na DAMU dělal něco úplně jiného, aby svůj úspěch neopíral o úspěch rodičů. Syn českého herce a komika Bolka Polívky (72) a česko-francouzské herečky Chantal Poullain (65) tvrdí, že herectví sluší, když si je člověk sám sebou vědomý.

 

Byly doby, kdy jste rozhovory odmítal, měl jste pocit, že jste o ně žádán z důvodu, že jste synem slavných rodičů?

Tehdy mi to přišlo divné. Když jsem studoval na DAMU, dávalo rozhovory málo mých spolužáků, tak proč bych zrovna já měl být někde po bulvárech. Takže ano, dřív jsem se tomu vyhýbal. Teď už za sebou mám nějakou práci a s tím i publikum, které zajímá, co dělám.

Jak vzpomínáte na své dětství? Uvědomoval jste si, že vaše rodina má jiný životní rytmus než rodiny spolužáků?

Uvědomoval jsem si, že moji rodiče jsou "jiní", protože jsou slavní, a to mi bylo vždycky velmi nepříjemné. Nikdy jsem netoužil být v záři reflektorů, které mířily na ně. Proč taky. Takže už když jsem byl dítě, jsem si to nepřál.

Slyšel jste od dětství volání herecké profese?

Jako kluk jsem chodil do dramatického kroužku, ale když jsem byl o něco starší, měl jsem pocit, že musím dělat věci podle sebe, a v pubertě to bylo ještě intenzivnější. V dospívání potřebujete někam patřit. Věděl jsem, že kdybych šel na konzervatoř, tak bych se se svojí povahou těžko vypořádával s tím, že je tady o mě zájem, který není o tom, co dělám, ale je opřen o úspěch mých rodičů. Takže než jsem šel na DAMU, dělal jsem pár let něco úplně jiného. Myslím si, že herectví sluší, když si je člověk sám sebou vědomý.

Jaká byla vaše první role?

Když pominu vystoupení v dramaťáku a v rámci DAMU, moje první angažmá bylo v Klicperově divadle, kde jsem hrál i Lenského v Evženu Oněginovi. Byla z toho nominace na Thálii. To je role, na kterou vzpomínám rád.

První role, a hned takový úspěch?

To ano, ale jak jsem říkal, byla to jen nominace. Ale někdo říká, že je lepší být nominován než cenu vyhrát.

Odmítáte nabídky, nebo berete vše, co přichází?

Vybírám si spíš z filmové nebo seriálové nabídky. Co se týče divadla, byl jsem v angažmá v Klicperově divadle, hraju v Národním divadle, teď jsem v Dejvickém divadle. Tam se ale uvádějí tak dobré věci a s kolegy se tak skvěle pracuje, že opravdu není co odmítat.

Hrajete i ve filmech. Býváte zvědavý, jak vypadá film ve finální podobě?

Strašně! Já tomu vždycky hrozně fandím a moc mě mrzí, když se něco nepovede.

Divadlo jako celek ale nevidíte. Nenatáčíte si divadelní zkoušky, abyste s herci měli možnost rozebrat či zhodnotit určité situace?

Ne. Dobré divadlo je totiž proměnné. Pokaždé se k němu musí přistupovat s jinými energiemi. My máme představení, které se jmenuje Přízraky, a to od premiéry ušlo strašně dlouhou cestu, takže kdybychom si pustili premiérový záznam, od něhož by se současné představení hodně lišilo, možná by to bylo až nepříjemné.

Nejste zvědavý, jak vypadá divadelní představení, ve kterém hrajete?

To poznáte podle lidí, což u filmu zase nejde. V Dejvickém divadle hrajeme tak blízko publiku, že slyšíte, ve kterých pasážích to mezi lidmi ševelí, kde se vytvoří napětí. Poznáte, když hrajete v neděli, že bylo celý den hezky. Lidem se nechce moc do divadla, když bylo venku krásně a čtyřicet stupňů a oni by mohli sedět na zahrádce u piva, ale už ty lístky do Dejvického mají. Navíc dobrá souhra mezi herci je cítit hned.

A vám se chce jít hrát, když je v létě venku čtyřicet stupňů a můžete zůstat na zahrádce u piva?

Já jsem milovník hraní, i když zahrádky a piva taky, ale to divadlo je pro mě v něčem posvátné, takže já to beru tak, že pivo si dám třeba potom. (smích)

Zdá se, že vás herecké povolání činí šťastným.

Je to sen, mít takovou práci, vlastně je to super práce. Ale stojí to úsilí. Asi jako každá práce, kterou se snažíte dělat dobře. Je to škola, vztahová i emoční, má spoustu úskalí a svým způsobem je to i práce nebezpečná.

Co děláte pro to, aby se pro vás herectví nestalo nebezpečným?

Mám hodně rád sport, takže to řeším tak, že se jdu vyčerpat, což mi dělá dobře. Například posilovna je o systematických opakovaných pohybech s vymezeným časem. Uzavřu se do sebe a počítám si ta opakování, protože jinak žiju v chaosu. Věci, které dělám, jsou totálně neuchopitelné, takže těch dvanáct dřepů je pohlazení. A pro mě je hodina v posilovně důležitým prvkem, jak se udržet v chodu i v práci.

Sport je tedy taková vaše "čistička"?

Přesně tak. Posilovna, procházky se psem, i žena může být čistička. A taky pivo občas. Tohle je z mého pohledu zdravá kombinace, díky které se cítím dobře, takže teď na divadle můžu zkoušet cokoli.

Jak snášíte kritiku?

Vím o jedné nejmenované kritičce, která mě hluboce nenávidí a už od DAMU o mně píše zlo. Když mi bylo dvacet dva, tak to bolelo, v osmadvaceti to pořád bolelo, a i teď mě to bolí, ale stále míň a míň. Navíc vím moc dobře, že nikdy se nic nedá zahrát tak, aby se to líbilo všem. Ale tahle dáma by mě nepochválila, ani kdybych za to dostal Oscara. (smích)

Diskutujete s režiséry o vašich rolích? Vnášíte do nich i svůj pohled na věc, nebo se necháváte vést?

Mám už zkušenosti s tím, že někdy vidím věci dobře, takže dobrý režisér se zamyslí nad tím, že mám možná pravdu. Pokud však stojí za svým, nehádám se a u jeho verze zůstanu.

Na co si zajdete do kina nebo do divadla?

Mám rád velké příšery, ideálně co největší, a když jich je hodně. Boje, roboti, to je super. Sci-fi, mimozemské lodě, třeba Pacific Rim … Tam se mlátí obří roboti s obřími příšerami. Velké příšery jsou taky docela očistné.

Takže žádná náročná kinematografie?

Jsou filmy, které za to v kině rozhodně stojí, třeba Nabarvené ptáče. Ale já se na náročnější věci dívám radši doma. Třeba i knížky, které kupuju nebo si půjčím, rád čtu doma. Když se koncentruju na něco, co mě opravdu zajímá, tak mi vadí být obklopen lidmi. Je mi nepříjemné, když mě někdo pozoruje.

Chodíte se občas podívat na své kolegy do divadla?

Já už jsem obklopen tolika kamarády, kteří dělají divadlo, že když mi něco doporučí, rád se zajdu podívat. A to i na nový cirkus - La Putyku. Mám rád Ostravu - Divadlo Petra Bezruče, v Brně HaDivadlo. Jen musím po představení rychle zdrhnout nebo vědět, že mám druhý den volno. Jakmile mě totiž kamarádi z divadla zahlédnou, je jasné, že se jen tak domů nepůjde. (smích)

Umíte si udělat čas? Jak si ho plánujete?

Volna mám málo a nedávno jsem narazil na své energetické limity. Poprvé za celý svůj život jsem začal přemýšlet nad tím, jak naplno využít dva dny volna, abych se opravdu zrelaxoval. Dotáhl jsem to tak daleko, že jsem neměl volno jedenasedmdesát dní. A to už nebylo dobré, měl jsem toho tolik, že se mi ani do divadla nechtělo. Ale stačí mi dva dny volna, a zase se těším. I láska dokáže únavu léčit.