Pomeje si sebevědomí budovala dlouho

Po boku Jiřího Pomejeho (†54) zažila Andrea Pomeje (33) velmi těžké chvíle. Nyní se VIP SVĚTU ve velmi otevřeném rozhovoru svěřila, jak se jí podařilo náročné životní zkoušky překonat, jak zatočila s psychickými problémy a kolik úsilí ji stálo vymanit se z předsudků cizích lidí, kteří neměli ani tušení, jaká je a co zrovna prožívá.

Častokrát jste na svém Instagramu zmínila, že vůbec necvičíte. Člověku se tomu ale nechce věřit, protože to opravdu vypadá, že máte vysportovanou postavu. Mohou za to tedy geny?

Nevím. Nikdy jsem pravidelně necvičila. Já jsem opravdu lemra a baví mě odpočívat. (smích) Fitcentrum je pro mě nekomfortní zóna, nemám to prostředí ráda a cvičení mě taky nebaví, takže jsem se do toho nikdy nehrnula. Teď je ale tato otázka aktuální, protože nedávno jsem se rozhodla, že musím se sebou něco dělat, a cvičit jsem začala. Nemám to ovšem ráda, protože v momentě, kdy veřejně přiznám, že jsem začala cvičit, přestanu. Nicméně jsem se do toho tedy vrhla. Chodím s přítelem do takového malého fitka, kde jsme sami. Takže to je fajn. Ale je to pro mě úplně nové.

Chápu dobře, že vás ke cvičení dohnal přítel Petr Plaček, který se sportu věnoval pravidelně?

Petr do mě hučel, ano. Když mě ale někdo do něčeho nutí, neexistuje, že by mě do toho dostal. Teď jsem se ale rozhodla začít se cvičením, protože si potřebuji vyčistit hlavu. Nepomáhalo mi totiž už nic. To všechno, co se děje na Ukrajině, mě dostalo do negativního modu, což je asi přirozené. Tak jsem si říkala, že se sebou musím něco udělat. Nepomáhaly mi však žádné procházky do lesa, protože tam stejně ta hlava pořád jede. U toho cvičení se mi nicméně podaří alespoň na chvíli vypnout.

Říkáte, že jste se cítila špatně. Vy jste se nikdy netajila tím, že jste trpěla úzkostmi. Jak jste na tom tedy teď?

Já jsem se úzkostí zbavila tři roky zpátky, možná je to ještě déle. Hodně mi pomohlo, že jsem vysadila kávu. Myslela jsem si, že úzkosti u mě nastupují podle nějakého spouštěče, který je ve mně zakotvený. Mě ale hodně rozhazoval kofein. Já jsem už bez úzkostí několik let. Proto o tom mluvím. Spousta lidí tím trpí a jsou závislí na antidepresivech nebo jiných lécích, bez nichž by nemohli fungovat. Mají totiž deprese v takových fázích, kdy to nelze koordinovat.

Ráda byste tedy více inspirovala lidi svým příběhem? Všimla jsem si totiž, že se na sociálních sítích občas zapojíte do různých diskuzí na téma psychických problémů.

Ano, měla jsem teď kauzu, do které jsem se zapojila. Byla to věc s Vojtěchem Drahokoupilem, jenž předčasně opustil televizní show Survivor. A způsob, jakým si z toho dělal srandu Tomáš Břínek neboli TMBK, byl podle mě naprosto nemístný. Jeho práci beru jako satiru. Ani mi tolik nevadila ta samotná koláž, kterou na toto téma vytvořil, jako spíše ty komentáře ostatních lidí. Já teď tři roky vůbec necítím žádný problém. Nevidím jediný důvod, proč bych neletěla kamkoli letadlem. Že mě to přepadne v letadle, jež kvůli mně musí přistát, přece není důvod k tomu, aby mi někdo říkal, že nemám nikam cestovat. To samé se týká Vojty, kterému lidé vyčítali, že šel do této soutěže, přestože měl v minulosti psychické problémy. Lidé, již nevědí, o čem je řeč, se mu tam vysmívali. Ponižovali člověka, který měl koule na to, aby o tom promluvil. Podle mě to chtělo spíše ho podpořit než na něj pořádat nějaký masivní hon. Proto jsem se k tomu vyjádřila. To bylo ale to poslední, co jsem v tomto směru na sociálních sítích řešila.

Vy osobně jste si za ten svůj postoj také vyslechla nějakou kritiku?

Našli se jedinci, kteří řekli, že to je černý humor, jenž nemá hranice. Podle mě by humor měl mít hranice. Příkladem může být teď poslední udílení Oscarů. Jakmile se ten humor týká někoho, komu je ubližováno, není to úplně v pořádku, když je to na úkor někoho, komu to způsobí rány na duši. To je můj názor.

Zmínila jste, že vám hlavu zaplnila i válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Zapojila jste se sama nějak do pomoci?

Mě to v první řadě paralyzovalo. Jsou typy lidí, kteří ihned do toho naskočí, ihned řeší, jak mohou pomoci, ihned sdílejí emoce na sociálních sítích a ventilují to. Já jsem opak. Já nedokázala dát na sociální sítě vůbec nic. Nečekala jsem, že se vůbec něco takového může dít. I když se to děje po celém světě a pořád se někde válčí, nás se to tak úplně netýkalo, což je špatný pohled na věc. Přestože to momentálně otevřelo spoustu lidem oči. Já jsem na Instagramu nic neřešila předtím a neřeším to tam ani teď. Moc se k tomu nevyjadřuji. Byla jsem v tom ovšem velmi ponořená. Na sociálních sítích jsem sledovala profily holek, které přidávaly fotografie a videa přímo z míst zasažených válkou. Bylo to fakt hrozné. Mně se o tom pak i zdálo a byla jsem úplně vypsychovaná. Když se pak začaly pořádat ty charitativní sbírky, podívala jsem se do garáže a měli jsme tam pouze věci, které byly na vyhození jako bordel. Takže jsme se rozhodli, že přispějeme finančně. Domluvili jsme se s partnerem, že pošleme určitou částku. Vybrali jsme si konto a pomohli jsme tímto způsobem.

Po boku Jiřího Pomejeho a následně po jeho smrti jste si prošla velmi těžkým obdobím. Jak jste se se vším vyrovnala a jste nyní šťastná?

Už je to nějakou dobu. Od smrti Jirky jsou to tři roky. První rok byl hodně těžký. Měla jsem v sobě spoustu nevyřešených věcí a cítila, že ta psychika je opravdu hodně narušená. Vším jsem si musela projít. Otevřít další dveře a každou tu místnost vymést. Teď jsem vyrovnaná. Z minulosti s Jirkou už vnímám jenom vděčnost a mnoho lásky k němu, která tam rozhodně předtím ke konci toho vztahu nebyla.

Pomohl vám k vyrovnanosti i váš nynější partner?

Hodně. On mi nechával prostor. Byl upozaděný, sám se stáhl, vůbec nic nekomentoval, nic neřešil. To je to nejvíc, co mi mohl dát. Já bych to nedokázala. Spoustu věcí bych řešila, kdybych byla na jeho místě. On ne… Nechal všechno na mně a nechal mi prostor si všechno vyřešit.

Jednu dobu jste se v souvislosti s Jirkou hodně řešila v médiích. Jak tu medializaci zvládal váš partner Petr?

Nejhorší to bylo na začátku. Tam do toho byl ještě zapojený Jirka, který tu medializaci vlastně vedl. Byl zhrzený a vůči Petrovi zbrojil. A jsme zase u toho, že Petr nereagoval. Nechal to tak nějak plynout, ale přitom se do té mediální války také mohl zapojit. Já bych to nevydržela. Já bych to řešila. Jirka si totiž spoustu věcí vymýšlel a lhal. Říkal věci, které byly ošklivé, které byly nesmysly, a já měla nutkání Petra bránit. On se ale nevyjadřoval. Na tom začátku to ustál opravdu s grácií. A díky tomu, že ten vztah byl na začátku takhle hodně zkoušený, teď drží.

Jak vaše dcera Anička Petra přijala? Bere ho jako druhého tatínka?

Říká mu dneska strejdo. Řešila, jestli mu může, až se vezmeme, říkat táto. My jsme jí řekli, že to je na ní. Ať mu říká tak nebo onak. Myslím si, že to zůstane u toho strejdy. Aničce je osm let. Čtyři roky ji vychovával Jirka, i když ty poslední roky mu už docházely síly. Péťa už ji má na starost ty další čtyři roky, kdy už je veliká. Takže si myslím, že ho bude v budoucnu vnímat jako toho chlapa, který ji vychovával a bude v roli jejího táty. Ale pravý táta je a vždycky pro ni bude Jirka. To má v sobě Anička zabudované velmi významně.

Vzpomíná Anička na Jirku často?

Ano. Je to pro ni velmi důležité a velmi ráda říká, že je Jirka její tatínek. Cítím, že je na to vnitřně pyšná.