Tomáš Klus: Jsme vánoční anarchisté

Druhý díl pohádky Tajemství staré bambitky se objevil na stříbrných plátnech letos v únoru a dorazilo na něj téměř půl milionu diváků! Film bude mít tu čest, že se tento rok zařadí také mezi tradiční štědrovečerní pohádky na obrazovkách České televize. "Mám tu pohádku velmi rád. Představuje pro mě hlavně harmonii, klid a naději. A to nejen tím, jaká je, ale i tím, jak vznikala. Byla to taková pohádka v pohádce," říká o Bambitce Tomáš Klus, který se ve "dvojce" stal králem...

Jak se těšíte na Vánoce a jak je budete trávit?

Těším se nesmírně, protože vím, že nebudu muset nic dělat. Ne že bych byl teď nerad, že toho musím dělat spoustu. Ale je hezké mít ten výhled: Člověk toho má hodně, hodně, hodně... A pak nic! Padne do bílé peřiny sněhu, pak z ní vstane a postaví sněhuláka. Když napadne hodně sněhu, udělá díru do země, tunel. Na to se moc těším a doufám, že sněhu bude dost. A pokud nebude dost, máme dost času si pro něj zajet.

S rodinou jste dřív v lednu vyráželi na dovolené... Chystáte se někam i tentokrát?

My jsme jezdívali k mořím, do tropů, což jsme zrušili, protože jsme přestali létat. Teď se podíváme někam do vysokých hor, kde budeme moct v tom sněhu dělat tunely. Tunelovat je moderní.

Máte s rodinou nějaké vánoční tradice?

Ne, my jsme vánoční anarchisté. Ale když jsme u babiček, snažíme se dodržovat všechno, co je babičkám libé. Je pravda, že máme takové tendence 24. prosince dopoledne s dětmi vidět zlaté prasátko - ale vydrží nám to asi tak do půl desáté. (smích)

Letošní štědrovečerní pohádkou na České televizi bude Tajemství staré bambitky 2, kde hrajete hlavní roli. Díval jste se jako malý kluk na pohádky?

Já jsem na to nikdy moc nebyl. Moje nejoblíbenější pohádka vlastně ani není pohádka - byli to Tři veteráni, které jsem měl jako dítě strašně rád. Ale jinak takové ty Popelky a podobně, to mě úplně míjelo. Teď si to užívám zase s dětmi. Mám rád takové ty digitální, animované, to se mi líbí a strašně rád u toho brečím. Děti už se teď dostaly do fáze, kdy si ode mě v kině odsedávají o tři nebo čtyři řady dál a dělají, že tam jejich táta není. Jenom když potřebují popcorn, tak se staví, ale jinak se tváří, jako že toho divného pána, který je úplně rudý a mokrý je nejen on, ale i sedačky okolo něj - tak toho vůbec neznají.  

Vymýšlíte dětem i svoje pohádky?

Od toho je u nás moje žena. Ta to dělá dokonce už profesionálně a dělá to skvěle! Mojí doménou jsou písně, takže já k těm pohádkám vždycky vymyslím nějakou písničku. My se tahle doplňujeme.  A myslím si, že tu štafetu převezme Alfréd, protože je opravdu skvělý vypravěč. Zatím jsme tedy v období, kdy všechny hezké pohádky končí tím, že se tam objeví pan prdík nebo pan hovínko, to je klasika.

Nedávno jste se stal novou posilou televizního seriálu ZOO. Museli vás přemlouvat, abyste do něj nastoupil?

I dříve mi nabídky chodily a já jsem je s úctou odmítal. Nikdy jsem neměl předsudky vůči ničemu, tedy ani vůči hercům, kteří hrají v reklamě nebo v seriálech. Pro ZOO jsem se rozhodl, protože tam hrají lidé, které mám rád - a rozhodl jsem se dobře. Je tam i fantastický štáb a já po strašně dlouhé době, možná poprvé v životě, chodím pravidelně do práce. Točíme často, točíme hodně a točíme ranní směny, které začínají v šest. Do své práce se těším a jsem za ni nesmírně vděčný. Bavím se tím a beru to jako školu. Naposledy jsem pořádně hrál v Bambitce, ale nikdy jsem se takhle na herectví nekoncentroval, ačkoliv jsem vlastně vystudovaný herec. Rozhodl jsem se ale, že tenhle rok se budu věnovat herectví, a jen co jsem to přání vyřknul, mám těch nabídek tolik, že nevím, kterou přijmout dřív. Ještě se objevím v jednom seriálu, který nebude tahle rychle točený. Těším se na to, protože jsem zjistil, že mě to nejen baví, ale také mi to docela i jde. To teď říkám z  důvodu, že mi moje žena tvrdí, že se málo chválím a měl bych to dělat víc. Tak jsem to teď udělal veřejně. (smích)

Opravdu vás teď vídáme před kamerou více než dříve - v lednu se také objevíte v kině ve filmu Přání k narozeninám...

Ano, a také jsem k tomu filmu udělal písničku Štěstí. Byla tam sranda, sešla se skvělá parta herců a hodně jsme se tím natáčením prosmáli.

Potkal jste se tam také s Veronikou Khek Kubařovou, se kterou hrajete i v Tajemství staré Bambitky 2. Točí se vám spolu dobře?

Já už bez ní prakticky netočím... Dneska spolu zrovna hrajeme i divadlo. Jsme dost stejná krevní skupina, co se týče humoru i profesionality. Není nám jedno, co se děje na place - potřebujeme harmonii a snažíme se k ní přispívat co nejvíc, ať už tím, že jsme co nejvíce připravení, a zároveň tím, že nevytváříme žádné vypjaté situace. Každý člen štábu je pro nás stejně důležitý jako my sami.

Stíháte nové herecké příležitosti ještě kombinovat s hudbou?

My jsme teď hudbu odsunuli trochu na vedlejší kolej, protože jsme hráli strašně moc a je potřeba si odpočinout. Ale zase se k tomu s nadšením brzo vrátíme. Není to tak, že bychom úplně přestali hrát, ale svoje koncerty jsme na nějakou dobu přerušili a budeme hrát jenom jako součást různých festivalů, slavností a podobně.

Loni jste vydal dvě alba, takže se tedy asi v brzké době nějakého dalšího nedočkáme, že?

Já už mám ale další hotové! Teď jsem to rozeslal klukům a říkali, že jsem se úplně zbláznil. Ale asi bych s ním chtěl jít ven, protože je tematicky velmi pozitivní, nevěnuji se v něm žádným závažným tématům.

Prozradíte, o čem tedy bude?

Láska a její aplikace do života.

Své minulé album jste věnoval zejména ženám a dokonce jste teď natočil videoklip k jedné z písní se svou maminkou. Přesvědčoval jste ji hodně, aby se ukázala před kamerou?

Ano. Musel jsem jí slíbit, že tam nebude muset nic hrát a že nebude muset nic říkat. Ona sveřepě odmítá i všechny rozhovory, které s ní chtějí lidé natáčet. Je v tomto ohledu velký introvert. Takže jsem velmi rád, že mi vyšla vstříc a pomohla mi, protože si myslím, že právě díky ní vyzní ten pravý význam klipu k písni Mariím. Je to taková óda na ženy, na ženství, na mateřství, na princip ženy v životě člověka jako takového a na potřebu vyrovnat misky vah mužského a ženského elementu. Vnímám to jako takový základní problém, který když nevyřešíme jako společnost, nemůžeme jít dál, protože pořád trošku kulháme, máme jednu nohu kratší.